Jakutská lajka
Historie

Tento článek o historii jakutské lajky je můj vlastní a je zakázáno ho kamkoliv kopírovat bez předchozího souhlasu a uvedení autorství!!!

Vloženo 01.07.2020

Historie jakutské lajky sahá až do dávných dob, kdy lidé začali poprvé užívat psy k určitému účelu, a to konkrétně na tahání saní s těžkým nákladem, který by sami nemohli převézt. Jedná se opravdu o velmi staré plemeno.

Dávná historie

Psi v této oblasti žili již před 12 500 lety. Na takové stáří se odhadují mumifikované ostatky tří zhruba měsíčních štěňat. Na začátku 90. let bylo na Zhokov Island (rusky Остров Жохова, Ostrov Zhokhova) objeveno lovecké místo, na kterém se našly pozůstatky saní, psích postrojů a zachovalých kostí. Všechny tyto předměty byly staré 7800 až 8000 let. Jedná se o vůbec první důkaz používání psů na táhnutí věcí, ve skutečnosti se ale jedná dokonce o první důkaz, že člověk používal psy k nějakému účelu. Z čehož vyplývá, že první ochočení psi byli využíváni na tah a lov, a to především proto, že se v oblasti nevyskytovalo moc jiných zvířat, která by tyto činnosti mohla zastat. Je velmi pravděpodobné, že se jedná o předky jakutské lajky.

Expedice na Severní a Jižní pól

Žádná z těchto expedic, ať už na severní nebo jižní pól, by se nemohla uskutečnit bez tažných psů (v té době nebyly sněžné skútry). Severní pól dobyl v roce 1907 Cook, následoval ho v roce 1909 Peary. Jižní pól jako první dobyl Amundsen v roce 1911, ujel při tom 2980 km za 99 dní. 

Technologie táhnutí u lidí v Severní Americe zůstala na primitivní úrovni, zatímco domorodí obyvatelé Severu, Sibiře a dálného východu Ruska dosáhli skvělých úspěchů v technice, trénování a ovladatelnosti. Když Amundsen navštívil oblast Kolymy (oblast okolo řeky Kolymy v Jakutsku), napsal o tamních saních, že jsou lehké, sestavené bez jediného hřebíku, jen připevněné popruhy, které velmi dobře pohlcovaly vodu. Měly dobrou elasticitu a sílu, a proto byly tím nejlepším, čím se dalo projet po nerovném terénu, mezi kameny a pahorky. Je pravděpodobné, že takové saně vznikly již v neolitu a bez větších změn fungují dodnes. Existují dvě verze, jedny na táhnutí těžkého nákladu a druhé na rychlé převážení nákladu.

V Rusku byly k veškerému arktickému cestování, počínaje Velkou severní expedicí (1733-1743) až po poslední v 70. letech 20. století, používání tažní psi. Ti se využívali i potom, co se rozmohla moderní technologie, i když v menší míře. I dnes najdeme v odlehlých částech Jakutska obyvatele, kteří dávají přednost psům před skútry, protože pes se tak často "nerozbije", a pokud se zraní, naloží se do saní a jede se dál. 

Prvenství v různých oblastech vývoje jakutské lajky

1. obrázek se jmenoval "Způsoby cestování Jakutů v zimě" a je z roku 1692. Zobrazeni jsou na něm lidé na lyžích, které táhne pes.

1. použití tažných psů při polární výpravě se odehrálo v roce 1742 a stál za ní Semyon Chelynskin. Ten ujel neslýchanou a nebývalou vzdálenost 4000 verst (4552 km). Jel z oblasti Tajmyru (Taymyr Peninsula) a jako 1. dosáhl severního konce Asie.

V roce 1843 byla jakutská lajka Ivanem Povlovskym poprvé popsána jako speciální plemeno, které se využívalo pro tah, pro poštovní spojení a lov. V roce 1839 bylo používáno 20 saní na posílání zpráv mezi Jakutskem a Ochotskem a pak na Kamčatku. Jakutské lajky byly používány na přepravu těžkých nákladů. Většinou bylo zapřaženo 10 psů, vezli náklad o hmotnosti 25-30 pudů (400-480 kg) a uběhli 80 verst (91 km) denně, s lehkým nákladem i 140 verst (160 km). V polovině 19. popsal V. Tugolukov průměrnou rychlost těchto psů na 10 km/h, v zimě, když jeli 200-250 km, zvládli to rychlostí 15-17 km/h. Lehký náklad na vzdálenost 250 km jim trval 15 hodin, na 750 km 3 dny. 12-14 psů utáhlo 1 tunu nákladu na dobré cestě neomezený čas, na nesjízdné cestě utáhli maximálně 500 kg.

1. zmínku o náplni práce a použití jakutských lajek najdeme v knize I. Y. Gorlova: "Jakuti používají psi k ježdění a převážení těžkého nákladu. Psi celý rok tráví venku. V létě si kopou díry, aby se ochladili, schovávají se do vody před komáry a v zimě se pod sněhem schoulí do klubíčka. Krmení a trénování psa na tah je nejdůležitější práce rybáře." V knize se také popisuje přesný způsob, jak Jakuti psy zapřahali. Psí intuice jim nahrazovala kompas.

1. zmínka o počtu jakutských lajek se objevila v knize "Statistical Tables of the Russia Empire", která vyšla v roce 1856. Píše se tam, že v oblasti Jakutska se vyskytuje 15 157 psů pro tah. V roce 1862 bylo napsáno: "Tito psi jsou pro místní obyvatele velmi důležití, vlastní je ve velkých počtech a používají je na ježdění po tundře a lovení, je tu 4000 psů."

Jakutská lajka a její lovecké instinkty

Vladimir Jochelson popsal jakutskou lajku do detailu mezi lety 1894 a 1896. Jakuti měli několik druhů hospodářských zvířat. Jakuti měli většinou koně, potulné národy většinou používali vysokou zvěř, usedlíci měli většinou psy. Ať měli jakékoliv zvíře, všichni jim pomáhali lovit, výhodou psů bylo, že byli v lovu nejschopnější. Tažné psy neměli pouze nomádi, usedlíci u řek a Rusové, ale i jakutští chovatelé dobytka. V každé jurtě se našlo zhruba 4-5 psů, kteří jim pomáhali tahat dřevo, led a další potřebné věci, které sami lidé neunesli. Mezi jakutskými lajkami najdeme i v dnešní době výškové rozdíly. Je to zapříčiněno jejich vývojem, kdy (stejně jako u jakéhokoliv jiného zvířete), byli u chudých lidí do práce (v tomto případě do tahu) používána již 5-6měsíční štěňata. Jejich kostra tak neměla možnost se správně vyvíjet.

Jochelson také velmi dobře popsal vzhled jakutské lajky. Jak jsem již zmínila, tito tažní psi byli zároveň i lovci, měli dobře rozvinutý čich, sluch a vidění. Na vodítku si sami ulovili myši, koroptve, kachny a jiné ptáky či malá zvířata. Smečka mohla zabít i jelena nebo krávu, hladoví psi mohli napadnout i koně. Jochelson uvádí, že jsou k ničemu při lovení ptáků s člověkem, protože lov narušují a ptáky rozptýlí. Dobrý lovecký pes musí mít přirozený talent. Říká, že jakutské lajky jsou schopné jít po pachu kořisti a honit ji, ale ne každá má dost kuráže a dokáže se pro to nadchnout, aby to dovedla do zdárného konce. 

Lovení s jakutskými lajkami popsal také M.G. Dmitrieva-Sulima v roce 1911 v jeho knize Lajka a lovení s ní: "Tento pes svými kvalitami patří mezi severské psy... používá se jako saňový (tažný) pes, který ještě neztratil své lovecké instinkty - lidé své psy lovení neučili. Menšina je vhodná na lov velkých zvířat, téměř každý štěká na veverky a většina z nich dokáže pomáhat člověku při lovu lišek a polárních lišek (nejběžnější lovené zvíře v této oblasti)."

Jakutské lajky většinou pouze pomáhaly lidem lovit, samotné lovily jen pro sebe zmíněná menší zvířata, aby se najedly. Z historických pramenů vyplývá, že hlavní prací jakutské lajky byl tah (ať už na dlouhé nebo menší vzdálenosti, nebo táhnutí těžkých věcí v místě obydlí - pomáhání člověku s každodenními povinnostmi), lov byl okrajovou záležitostí, kterou lidé nijak zvlášť u těchto psů nerozvíjeli a neučili je to. 

Dění okolo jakutské lajky ve 20. století

Ve 20. letech si Američané pro rozvoj Aljašky odvezli několik desítek psů z oblasti Kolymy.

Expert Edmund Iosifovich Shereshevsky vydal v roce 1946 knihu Sled Dog Breeding. Tato kniha kombinovala všechny předchozí zkušenosti s chovem tažných psů v Jakutsku. Shereshevsky poskytl zajímavé informace o severských psech, jejich používání a péči o ně. V této knize byl poprvé vydán standard - podrobný popis psa, kterého nazval Northeastern Sled Dog od the USSR (severovýchodní saňový pes SSSR). Spojil v něm psy z různých oblastí východního Ruska.

Do 60. let 20. století byli tažní psi důležitým a někde dokonce jediným způsobem zimní dopravy oblasti severního Ruska. Byli využíváni nejen místními obyvateli, ale také veřejnými službami - pohraniční silou, poštou a vědeckými expedicemi.

Na konci 50. let bylo v Jakutsku 33 000 psů, konec tažných psů nastal v posledních 30 letech 20. století. Zapříčinil to především rozvoj moderních technologií, například sněžných skútrů, které nahradily psí spřežení, pokles lovu kožešin a místního rybolovu. Jakutské lajce v této době reálně hrozilo vyhynutí.

V roce 1959 vznikl první oficiální standard pro plemeno Northeastern Sled dog, který vycházel z bádání Shereshevskyho a dalších. Tento standard se stal základem pro současný standard RKF z roku 2005.

V roce 1993 bylo toto plemeno uvedeno do Státního registru plemen zvířat, která jsou povolena k použití, jako plemeno pro lov a služby (tah).

Jakutská lajka, jak ji známe dnes

Jakutskou lajku bychom asi dnes neznali, kdyby nebylo nadšenců, kteří se rozhodli znovu obnovit toto plemeno a přivezli psi z dalekého severu. Poděkovat můžeme těmto lidem: V.Z. Dyachkov, G.P. Arbugaev, S.V. Gorodilov a L.I. Sidorova. Tito psi se stali základem pro současnou populaci jakutských lajek. Práce na plemeni a novém standardu jim trvala několik let. V roce 2004 v RKF tento nový standard přezkoumali a přijali - jedná se o standard, kterým se řídíme i dnes.

V roce 2004 vyšla kniha Chov tažných psů v Jakutsku od jakutského historika A. G. Chikacheva, která byla věnována jakutským lajkám. 

V roce 2013 se konala 1. arktická expedice 21. století "Pathways of Pioneers". Spřežení této expedice bylo složené právě z jakutských lajek a vedl ho Herman Arbugaev. Trasa byla dlouhá 1500 km a expedice trvala 36 dní. Zajímavostí je, že neměli žádný eskort v podobě sněžných skútrů, jak je v dnešní době zvykem, a všichni se v pořádku vrátili. Tito lidé si svých psů neskutečně vážili a na této těžké cestě je nepovažovali jen za psy, ale za své bratry. Nenasadili jim pouze postroj a nenechali se jimi táhnout do dáli, ale svěřili jim své životy a konečný výsledek celé expedice. "To právě oni dělali hodinu za hodinou, den za dnem svoji práci, aniž by tušili nebo přemýšleli nad tím, že plní něčí životní sen. A tento sen se mohl splnit jen díky těmto pracovitým packám. Psi neznají slabost ducha. Jejich oddanost a produktivita vás ovlivní a někdy se dokonce zdá, že mají dvě srdce. Je těžké si představit, jak mohou mít takové malé chlupaté koule tolik vůle a síly. "

Názvy jakutské lajky

Přirozené prostředí jakutských lajek je severovýchod Jakutska (Jakutsko celé je neskutečně obrovské, čítá 3 miliony m2). Různí badatelé dávali tomuto plemeni názvy podle toho, kde zrovna na něj narazili, bylo jich opravdu velké množství. Nejčastěji se do roku 1958 používal název Kolyma-Indigirka Laika, který se roku 1958 s 1. standardem změnil na Northeastern Sled dog. Na konci 20. století se jméno upravilo na jakutská lajka neboli Yakutian Laika, rusky pak yakutskaya laika (Якутская лайка), tyto názvy pak převzala RKF i FCI.

Předběžné uznání jakutské lajky FCI

Jakutská lajka patřila mezi neuznaná plemena FCI. To se ale změnilo 04.09.2019, kdy ji FCI předběžně uznalo a patří teď oficiálně do V. skupiny FCI, konkrétně do sekce 1 - Severští tažní psi.

♥ Velmi děkuji expertovi na plemeno S. Gorodilovi za poskytnutí těchto informací v dokumentu Yakutian Laika Breed History ♥